Vodnická babykrimi s dobrým koncem, aneb jak jsme byli na divadle v Řepníkách

Už jako předškolní holčička jsem se chodila dívat na tatínka do divadla, kde po jevišti poskakoval tu jako čert, tu jako princ, jindy jako šašek. Nesmírně se šklebil, vydával strašidelné zvuky, pitvořil se a vyluzoval z hrdla neuvěřitelnou fistuli...

Už jako předškolní holčička jsem se chodila dívat na tatínka do divadla, kde po jevišti poskakoval tu jako čert, tu jako princ, jindy jako šašek. Nesmírně se šklebil, vydával strašidelné zvuky, pitvořil se a vyluzoval z hrdla neuvěřitelnou fistuli a la kastrát. Nebo pěl píseň, kterou doma trénoval za pomocí dnes již prehistorického magnetofonu. Vždy jsem byla naprosto pohlcená atmosférou prazvláštního příběhu, jež se mi odvíjel před dosud naivním zrakem a coby tabula rasa jsem byla k uzoufání nejistá, zda se to fakticky neděje "doopravdy" . Naštěstí bylo pár okamžiků, kdy tatínek z jeviště mrkl a zamával a já se uklidnila, že je to opravdu on a nikoli Belzebub, Barnabáš, princ Vladimír I. či klaun Šikula.

Uběhlo pár let a soubor ochotníků z Vysokého Mýta mě přizval do své party. Tatínek tedy přivedl tu "holčičku", která kdysi odvážně vbíhala na jeviště a vysvobozovala Kašpárka ze zajetí čertů rekovným odstraněním lana kol Kašpárka u stromu uvázaného. Bylo mi šestnáct sedmnáct... a z pozice divačky s bonbónem v puse jsem se proměnila v někoho, kdo bude stát "na druhé straně". S trémou, nadšením, vzrušením a očekáváním jsem vstupovala na jeviště a snažila se všechny ty (za světly neviditelné) diváky bavit, dojmout, upoutat. Užívala jsem si zaujaté hovory po zkouškách, osobnostní zvláštnosti každého z "kolegů", cesty autobusem plném kulis, nervozity a těšení. Potlesk, párky s hořčicí, které byly úžasné i pro zapřísáhlé vegetariány... úklid vyřezávaných a malovaných stromů...

Uběhlo zase pár let a po hodině a půl cesty autem vcházím do jednoho z venkovských sálů, kde je to stále stejně důvěrné, domácí, blízké... U vchodu košíček s bonbóny a košíček na dobrovolné vstupné. Dvě sympatické uvaděčky, pár balónků a barevný krep visící od stropu. To aby bylo jasné, že se tu dnes děje něco mimořádného, slavnostního. Sedím opět na té dřevěné sedačce, která se pod lehčími zadnicemi sama zavírá, bonbóny v kabelce, kolem mě ruch a šum. Děti švitoří, nedočkavě se vrtí na sedačkách a tahají rodiče za rukávy. Zpoza opony se tu a tam ozve nezáměrný zvuk, to se ještě narychlo připravují kulisy. Ze zákulisí vyběhne princezna v šatech skoro svatebních a za ní undegroundově vyhlížející vodník, usmívají se do publika a vysvětlují, že si jdou ještě pro limonádu. V hledišti je krom nemohoucích snad celá ves... A pak to začne... Ta známá milá melodie, trochu veselá, trochu tajemná.
Před námi se odvíjí příběh rozverné, hradními pravidly otrávené princezny. Její v podstatě naivní a dobrosrdečný tatíček král by ji rád provdal, ale snad ještě raději by se bavil - kuchařem ve spodkách či prdícím pytlíkem. A tak je potřeba sehnat svého nástupce. Defilují tu ve své "chrabrosti a upřímnosti" směšní uchazeči o princeznu a trůn. Také poznáváme osazenstvo království s věrným a komickým komořím, chůvou se srdcem tlukoucím, až se jeviště otřásá a odvážnou, uvolněně působící komornou. Potkáváme se s vodníkem, který evidentně potěšen zaslechl z publika dětské "bojím, bojím" a který svými němými grimasami působí věru hororově. Též s bludičkami. A konečně s opravdově nebojácným kovářem Honzou, který si odhodláním nezadá s Gustavem Frištenským a je nositelem srdce na pracovité dlani.

Příběhu nic nechybí, herci jsou tu pro nás a my pro ně. Hrajeme vzájemně. Nikdy nezapomenu na ten trojjediný a šťastný pocit dítěte, dospívající ochotnické "herečky" a mámy, jejíž děti teď sledují dědečka na jevišti a ptají se: "Mami, vážně je to candát nebo začarovaný děda?!"

...

Díky všem, kdo se už dlouhá i krátká léta věnují ochotnickému divadlu ve Vysokém Mýtě a také všem osvíceným a v teatru mundi zapojeným okolním vsím, které je zvou, dívají se na ně, smějí se, tají dech a sdílejí tak společně nepojmenovatelné divadelní tajemství a radost.

J. Ondrášková (Martinková)

 

My také děkujeme za krásný dopis, který nám vlil mnoho optimismu do žil!